Bf 110 C

Bf 110 C

    Historie slavného Zerstöreru Bf 110 se zadala psát na konci roku 1934, kdy C-Amt RLM (Technicky úrad Risského ministerstva letectvi) vydal specifikace pro dvoumistné dvoumotorové letouny kategorie Kamfzerstörer. Do konkurzu vstoupily firmy Focke- Wulf (Fw 57), Henschel (Hs 124) a BFW (Messerschmitt Bf 110). Na jare 1935 RLM své názory prehodnotilo, univerzálni kategorii Kamfzerstörer zrusilo ve prospèch dvou specializovanych kategorii Schnellbomber a Zerstörer. Pozadavküm RLM na tezky stihaci stroj Zerstörer nejlépe vyhovovala Messerschmittova konstrukce, která se pñílis nevázala na püvodni zadáni. Prvni prototyp Bf 110 VI byl zalétán 12. 5. 1936, modifikovany druhy prototyp V2 byl do Erprobungstelle v Rechlinu predán 14. 1. 1937. Cty§i stroje zkusebni série A-01 az A-04, pohánèné motorem JUMO 210Da, byly dodány zacátkem roku 1938, v cervenci pak zacala vyroba 45 kusù série Bf 110B, pohanèné motory JUMO 210Ga o max. vykonu 500 kW (680 k). Na konci roku 1938 se konecne rozbehla vyroba vykonnych motori DB 601, které byly montovány do prvni velkosériové verze C. Verze C, stejne jako predchozi B, mela vyzbroj tvorenou dvèma kanóny MG FF, montovanymi do trupu pod podlahou prostoru posádky, ¿tyîmi kulomety MG 17 lafetovanymi v nose letounu, a jednim vzad strilejicim kulometem MG 15, obsluhovanym radistou/strelcem. Posádka byla dvouclenná. Do zári 1939 dostala Luftwaffe 169 stroiü Bf 110C. Jiz prvni bojové zkusenosti z Norska a Francie ukázaly na maly operacni dolet, nevyhovujici pro doprovodné stihacky. Prvnim resenim tohoto problému byla známá velká podtrupová pridavná nádr zvaná Dackelbauch. Stroje verze C-3, adaptované k neseni této nádrze, byly preznaceny na D-0. Vysledky nebyly zcela uspokojive, u verze D proto doslo k rekonstrukci palivové soustavy, po které stroje rady D nesly dvè pridavné nádrze pod kridly a malou pridavnou olejovou nádr≥ pod trupem. Stroje Bf 110D mèly také standardne prodlouzeny trup, v nástavci za ocasem byl ulozen záchranny clun a dalsi vybaveni pro preziti posádky pri nouzovém pristáni. Prodlouzené trupy zustaly i na nekterych sériich následujici verze Bf 110E, která byla vybavena pumovymi závesniky pod trupem a pod kridlem. Vetsina Bf 110E byla pohánêna motory DB 601N. Následujíci verze Bf 110F dostala nové motory DB 601 F v nove tvarovanych kapotách, s novymi, mohutnèjsimi vrtulovymi kuzely - aerodynamika stroje byla zjemnèna ve stylu Bf 109F. Modernizaci prosla i vyzbroi, staré kanóny MG FF byly nahrazeny moderneisimi MG 151. Vyznamnou zmenu p§inesly stroje rady Bf 110G, pohánèné novymi vykonnymi motory DB 605. Od verze G-2 byl instalován vzad strilejíci dvojkulomet MG 82Z, u verze G-4 pak byly ¿tyri kulomety v pridi nahrazeny dvèma 30 mm kanóny MK 108. U G-4 byly také zvêtseny smérovky. Bf 110 prosel behem své válecné sluzby nejen radou technick ch zmen, k vyznamnm zmènam doslo také v jeho operacnim nasazeni. Do války typ vstupoval jako terky doprovodny a prepadovy stihac. Jiz v dobè Bitvy o Anglii bylo zretelné, ≥e role doprovodné stihacky je na hranicich moznosti stroje. Naopak v obrannych bojich proti britskym bombardérum se Bf 110 velmi osvèdcily a jako prepadovy tezky stihac byl Bf 110 smrtelne nebezpednym protivnikem az do konce války. Vzhledem k presunu bombardovacich operaci RAF do nocnich hodin pak od roku 1941 Bf 110 precházely na západe do role nocnich stihacek. Na vychodni fronte se zase viznamne prosadily jako rychlé stihaci bombardéry. Svoji púvodni úlohu tezké denni prepadové stihacky presto plnily dál jak na vychode (zde po celou válku úspèsne bojovaly i ve své püvodni roli doprovodnych stihacek), tak na západe az hluboko do léta roku 1944, kdy ji pro tezké ztráty, zpisobované predevsim americkymi doprovodnymi stihackami, definitivne opustily. Jako nocni stihacky ve verzi G-4, diky silné hlavñové vyzbroji a instalovanému radaru, ovsem efektivne bojovaly a≥ do samotného konce války. Nocni stiháni se tak nakonec stalo jednou z nejdülezitejsich cinnosti Bf 110 ve 2. svetové válce.

idź do sklepu
Napisz opinię